Už si užil dost – opravdu?

Eutanazie sice u nás naštěstí není legalizovaná, ale ve veřejnosti je bohužel diskutovaná. Jaké stanovisko k ní máme zaujmout? Máme my lidé právo rozhodovat o tom, kdy kdo má zemřít? Nemáme. Je to zásada, bez níž nelze dělat medicínu, ať se to komu líbí, nebo ne.

Jedna moje známá mi dnes telefonovala ve značném duševním rozrušení, že její osmdesátiletý otec je těžce nemocný a jeho stav se náhle tak zhoršil, že to vypadá, že již dlouho nebude živ.

Známá byla pochopitelně dosti zoufalá, což bylo potencováno ještě pocitem, že jejímu tatínkovi se nedostává dostatek lékařské péče, kterýžto dojem jsem po jejím líčení měla i já.

Nejde nyní o to, že jsme společně našly jisté řešení, které by mohlo nemocnému ulevit, ale překvapil mě poněkud laxní přístup některých pečovatelů k vážnému stavu pacienta, kdy někteří jakoby boj o jeho život vzdávali, protože jaksi předpokládali, že pacient stejně dlouho žít nebude.

Ale našli bychom v medicíně řadu příkladů, a možná dlouhou řadu, kdy pacient, který již měl, jak se říká, na kahánku, přežil, a dokonce se dožil ještě mnoha let.

Já sama asi nikdy nezapomenu větu, kterou jsem před několika lety slyšela od jedné zdravotní sestry, která ošetřovala mého otce, ležícího v nemocnici po dvou krátce po sobě provedených těžkých operacích.

Otec přitom ztratil mnoho krve, díky nedostatečné péči byl dehydratovaný, a v noci pak, jak se dalo čekat, dostal deliriózní stav přiměřený jeho vyčerpanému organismu a vysokému věku.

Když jsem viděla, že sestřička tomu nevěnuje velkou pozornost, dovolila jsem si jako lékařka, a ještě navíc psychiatr, podotknout, že otcův stav je velmi vážný a že to nelze podceňovat, protože na delirium může pacient i zemřít.

Odpověď zněla: „No a co, vždyť má 83 let, tak už si užil dost, ne?!

Potřebuje to komentář? Myslím, že nikoli, ale přesto si jej neodpustím. Jak je vůbec možné, že zdravotník, ať už je to sestra, nebo lékař, může říci něco tak hrubého dceři pacienta?

Jak je vůbec možné, že někdo uvažuje tímto způsobem? Kdo si to dovoluje rozhodovat o tom, jestli v 83 letech si už člověk užil dost na to, aby jeho život skončil?

Jakým právem? Co je to za zvrácenou filozofii? Jak pak může vypadat péče o staré a nemohoucí lidi, když přístup jejich ošetřujících už předem počítá s tím, že pacient zemře, takže jaksi nestojí zato o něho moc pečovat, protože to stejně k ničemu není a je to jen ztráta času a peněz? Kam jsme to v tom našem zdravotnictví dospěli?

V medicíně platí jen jedna jediná zásada: bojovat o zdraví a život nemocného bez jakýchkoliv úvah a pochybností, jestli to má smysl nebo ne. Má to totiž smysl vždy.

Vždycky je tu naděje, že stav pacienta se může zlepšit, a když ne, tak máme čisté svědomí, že jsme učinili maximum, co jsme mohli učinit, abychom mu pomohli, i když to třeba k přežití nestačilo.

O život je třeba bojovat a ne jen lhostejně přihlížet a provádět nejnutnější úkony, jen tak, aby se neřeklo. Postoj lékaře a sestry v tomto boji je důležitější, než to na první pohled může vypadat. Pacient vycítí, že o něj bojujeme a bojuje také. Když to vzdáme, může to vzdát i on. A pak je konec.

Přijde dřív, než by možná přišel, kdybychom bojovali. Jenže naší povinností, u nás lékařů a sester podpořený naší přísahou, u příbuzných pak vyplývající z jejich vztahu k nemocnému, je nerezignovat.

Z pohledu těchto zásad lékařské etiky a současně i z pohledu této životní filozofie pak otázka eutanazie nepřichází vůbec v úvahu. Už diskuse na toto téma je špatná, neboť do jasné a jednoznačné odpovědi „ne, nikdy“ vnáší pochybnost.

Nikdy nikdo nesmí nikoho zabít, ani když si třeba mylně myslí, že by mu to prospělo. A totéž platí i o tzv. asistované sebevraždě. Naopak každý je povinen nemocnému pomáhat žít, co nejvíce je toho schopen. Salus aegroti, suprema lex – Zdraví pacienta budiž nejvyšším zákonem.

Dlouhodobá diskuse

Eutanazie je kontroverzní téma, o kterém se diskutuje již po staletí. Jedná se tedy o ukončení života člověka s cílem zmírnit utrpení způsobené nevyléčitelnou nemocí nebo nesnesitelným zdravotním stavem.

Ačkoli byla tato praxe v minulosti odsuzována, získává stále větší uznání, protože lidé si stále více uvědomují etické důsledky a potenciální výhody eutanazie.

• Eutanazie není v některých zemích nezákonná ani není považována za vraždu. Jednou z nejznámějších zemí, která eutanazii legalizovala, je Nizozemsko, kde je legální od roku 2002. V dalších zemích, jako je Belgie, Švýcarsko a Kolumbie, je eutanazie rovněž legální a regulovaná.

• Ačkoli je eutanazie často spojována se sebevraždou s pomocí lékaře, ve skutečnosti se jedná o širší pojem, který zahrnuje různé možnosti ukončení života. Eutanazie může zahrnovat rozhodnutí jednotlivce vzdát se lékařské péče, odmítnout umělou výživu nebo hydrataci nebo podstoupit dobrovolnou asistenci lékaře.

• Někteří jedinci se rozhodnou podstoupit eutanazii, aby ukončili své utrpení způsobené nevyléčitelnou nemocí nebo nesnesitelným zdravotním stavem. Tento postup se nazývá „dobrovolná eutanazie“ a v některých zemích je legální.

• Pojem „eutanazie“ pochází z řeckých slov, která znamenají „dobrá smrt“. Je to proto, že eutanazie je považována za humánní způsob, jak může člověk ukončit své utrpení.

• Eutanazie se nepoužívá pouze u lidí. Používá se také ve světě zvířat. Veterináři jsou někdy požádáni, aby provedli eutanazii zvířete, pokud trpí nevyléčitelnou nemocí nebo těžkým zraněním.

• Ačkoli je eutanazie kontroverzní, v některých zemích je stále více přijímána. Ve Spojených státech začíná stále více států legalizovat sebevraždu s pomocí lékaře pro nevyléčitelně nemocné pacienty.

• Eutanazie není jen lékařským rozhodnutím, ale často také rozhodnutím morálním a etickým. Mnoho lidí má na eutanazii a s ní spojené morální důsledky vyhraněný názor.

Eutanazie je složitá a kontroverzní otázka, o které se diskutuje již po staletí. Ačkoli je v mnoha zemích stále považována za tabuizované téma, získává stále větší uznání, protože si lidé stále více uvědomují její potenciální přínosy a etické důsledky.

Švýcarsko a eutanázie

Švýcarsko je jednou z mála zemí, kde je eutanazie legálně povolena, a to již od roku 1942. Eutanazie, která je definována jako úmyslné ukončení života člověka za účelem zmírnění utrpení, je v mnoha zemích kontroverzním tématem, ale ve Švýcarsku je široce akceptována.

Švýcarská federální rada, vládnoucí orgán země, poprvé legalizovala eutanazii v roce 1942. Od té doby je tato praxe upravena švýcarským trestním zákoníkem, který stanoví, že eutanazie je přípustná, pokud pacient dá svůj souhlas a pokud smrt nezpůsobila třetí osoba.

Zákon rovněž stanoví, že lékař musí zajistit, aby byl pacient o své situaci plně informován, a musí být přesvědčen, že pacient se rozhoduje sám.

Ve Švýcarsku eutanazii obvykle provádí lékař nebo zdravotní sestra v nemocnici nebo jiném zdravotnickém zařízení. Pacientovi je obvykle podáno anestetikum ke snížení bolesti a poté je mu předepsán lék, který ukončí jeho život. Zákroku mohou být přítomni blízcí pacienta a pacient má obvykle možnost učinit před smrtí poslední prohlášení.

Eutanazie není rozhodnutí, které by se ve Švýcarsku bralo na lehkou váhu, a v zemi platí přísné předpisy, které zajišťují, aby byl proces prováděn zodpovědně a humánně.

Švýcarská lékařská asociace vydala pokyny týkající se této praxe, které zahrnují požadavek, že lékař musí být přesvědčen, že:

• pacientovo rozhodnutí je dobrovolné

• že pacient musí být o své situaci informován

• že lékař musí mít na paměti pacientův nejlepší zájem.

Kromě toho musí mít lékař před provedením zákroku souhlas pacientovy rodiny.

V posledních letech se praxe eutanazie ve Švýcarsku stala přijatelnější a stále více lidí se pro ni rozhoduje jako pro možnost ukončení života. Ačkoli názory na eutanazii zůstávají nejednotné, švýcarská vláda se zavázala zajistit, že tato praxe bude prováděna zodpovědně a eticky.