V zajetí touhy: Proč někteří lidé potřebují sex víc než ostatní

Pro některé je sex příjemná součást vztahu, pro jiné způsob relaxace. A pak jsou lidé, kteří ho potřebují častěji než ostatní, tak často, že jim už nedokáže zaplnit vnitřní prázdno ani uklidnit napětí. Kdy jde ještě o běžně vysoké libido a kdy už o hypersexualitu? Tento článek přináší moderní pohled na hypersexualitu, její projevy, příčiny a to, kdy může ovlivňovat každodenní život.

Někteří autoři vnímají hypersexualitu jako nemoc rovnocennou se závislostí na alkoholu nebo závislostí na hazardu, jiní jen jako nálepku pro společensky nepřijatelné chování. Obecně však lze říci, že se jedná o zvýšený sexuální pud, ať už ve smyslu patologie nebo variace normality. V případě žen se používá známější pojem nymfomanie, u mužů pak méně známý satyriáza.

Může se projevovat nevěrou, příliš častým sledováním pornografie či používáním erotických telefonických služeb, což může vyústit ve finanční problémy. Hranice mezi občasným a příliš častým se však vymezuje velmi těžko, bývá ovlivňována i kulturou.

Hypersexualita jako závislost: Když touha převezme kontrolu

Závislost nevzniká jen na látkách, ale i na chování, které nám přináší okamžitou úlevu nebo slast. U hypersexuality člověk upřednostňuje sexuální chování před aktivitami, které pro něj byly dříve hodnotné vztahy, práce, koníčky či odpočinek. Touha je často tak silná, že se jí nedaří odolat, i když způsobuje problémy v osobním nebo pracovním životě.

To může vést k roztržitosti, nervozitě, potížím se soustředěním nebo zapomínání na povinnosti. Podle Mezinárodní klasifikace nemocí (ICD) se hypersexualita řadí mezi sexuální dysfunkce, které nejsou způsobeny fyzickou nemocí nebo organickou poruchou. Společným znakem je, že člověk nedokáže prožívat sexualitu tak, jak by si přál, a potíže přetrvávají déle než šest měsíců.

Do této skupiny patří například neschopnost dosáhnout orgasmu, ztráta sexuální touhy, odpor k sexualitě či naopak kompulzivní, nutkavé sexuální chování, které člověka přestane těšit a začne jej ovládat. Hypersexualita tedy není jen „velká chuť na sex“, ale jedná se o stav, který může postupně narušit každodenní fungování a přerůst v bludný kruh touhy, frustrace a zklamání.

Jako závislost vnímá hypersexualitu i Patrick Carnes. Nazývá ji sexuálně kompulzivní chování. Vytvořil čtyřstupňový cyklus popisující prožívání lidí s touto závislostí. V první fázi ovlivní touha po sexuální slasti naše myšlení. Ve druhé dochází k rituálům, které předcházejí sexuálnímu chování. To se odehrává v další části a plně člověka ovládá, takže není schopen jej kontrolovat.

V poslední fázi však nedosáhneme očekávaného uspokojení, ale pocitu beznaděje, zklamání, popřípadě viny. Potřeba dalšího sexuálního aktu opět narůstá podobně jako u obsedantně-kompulzivní poruchy. Jestliže je závislost na sexu nemocí, jaké mohou být její příčiny? Někteří lidé si mohou zvýšenou touhou po slasti nahrazovat neúspěchy či problémy jiných oblastí, případně utíkat před jejich řešením.

Dalším důvodem může být taky potvrzení sexuální potence, zbavení se úzkosti i pocitu odcizení. Pro řešení problému je nejvhodnější skupinová terapie. V USA existují organizace podobné anonymním alkoholikům, u nás bohužel taková organizace chybí. Přesto lze využívat i individuální terapii s pomocí psychodynamických přístupů. Pozitivních výsledků lze dosáhnout také tréninkem dovedností sexuálního chování.

Další pojetí hypersexuality

Někteří odborníci se na hypersexualitu nedívají jako na závislost, ale spíše jako na formu obsedantně-kompulzivního chování. V tomto pojetí nejde primárně o nekonečnou touhu po sexu, ale o snahu zbavit se napětí, úzkosti nebo nepříjemných emocí.

Sexuální chování pak nefunguje jako zdroj radosti, ale spíše jako krátkodobá úleva, podobně jako rituály u lidí trpících OCD. Člověk nejprve prožívá napětí či úzkost, sahá po sexu jako po „ventilu“ a na pár minut se mu skutečně uleví. Jenže tato úleva je dočasná, brzy se vracejí výčitky, stud, deprese i frustrace, které celý cyklus znovu nastartují.

To vede k dalšímu kolu úzkosti a nutkání a vzniká začarovaný kruh, ze kterého se člověk jen těžko dostává. Proto se toto pojetí často léčí psychoterapií, individuální, skupinovou nebo rodinnou, která pomáhá pracovat s emocemi a naučit se jiné způsoby, jak úzkost zvládat.

Hypersexualita jako společenská nálepka

Psychologové Martin Levin a Richard Troiden upozorňují, že to, co je označováno jako „porucha“, nemusí být patologií vůbec. Podle nich jde spíše o label, který společnost přisuzuje lidem s vyšší sexuální aktivitou nebo odlišnými sexuálními preferencemi, než je považováno za běžné.

V jejich pojetí není takový člověk nemocný, závislý ani nutně zatížený úzkostí, jen jednoduše prožívá sexualitu jiným způsobem, než jeho okolí očekává. Z tohoto pohledu může být hypersexualita někdy pouhým elegantním vysvětlením impulzivního či nezodpovědného chování, ale stejně tak i nálepkou, kterou lze někoho nespravedlivě označit.

Názory na zvýšenou sexuální potřebu se výrazně liší. Je tedy zřejmě na každém, aby se zamyslel, do jaké míry jej v životě omezuje a zdali mu způsobuje závažnější problémy. Podle toho se pak rozhodnout, jestli vyhledat odbornou pomoc nebo se vypořádat se situací sám. Jak tedy v takovém případě nejlépe zvládnout tuto silnou touhu?

Někteří radí vyhýbat se situacím, které ji vyvolávají, odvést pozornost, například oblíbenou knihou či hudbou. Úspěšnou technikou je také sebemonitorování tedy zapisování si za jakých okolností touha vzniká a co nám pomáhá ji překonat.

Sexuální závislost jako porucha

Sexuální závislost je komplexní duševní porucha, která se vyznačuje neschopností jedince kontrolovat své sexuální chování. Obvykle zahrnuje intenzivní zaujetí sexem, časté zapojení do sexuálních aktivit a neschopnost se sexuálními aktivitami přestat. Sexuální závislost může poškozovat vztahy a často ji provázejí pocity studu a viny.

Sexuální závislost se může projevovat různými způsoby. Může zahrnovat nutkavou masturbaci, časté sledování pornografie a rizikové sexuální chování, jako je například více partnerů nebo nechráněný sex. Lidé se sexuální závislostí mohou také bojovat s posedlostí pornografií nebo jinými explicitními materiály, nutkavým kybernetickým sexem nebo posedlostí sexuálními fantaziemi či praktikami. Příčiny sexuální závislosti nejsou zcela objasněny, ale předpokládá se, že souvisejí s kombinací biologických, psychologických a environmentálních faktorů.

Riziko vzniku sexuální závislosti mohou zvyšovat faktory, jako je trauma v minulosti, problémy s duševním zdravím a zneužívání návykových látek. Mezi příznaky sexuální závislosti patří neschopnost ovládat sexuální nutkání a chování, zaujetí sexem a posedlost sexuálními fantaziemi nebo aktivitami.

Lidé se sexuální závislostí často pociťují silnou potřebu okamžitého uspokojení a při svém návykovém chování se mohou stále více izolovat od přátel a rodiny. Léčba sexuální závislosti obvykle zahrnuje psychoterapii, medikaci a podpůrné skupiny. Kognitivně-behaviorální terapie (KBT) může člověku pomoci identifikovat a řešit problematické vzorce chování a rozvíjet zdravé dovednosti zvládání závislosti.

Léky mohou pomoci snížit intenzitu sexuálních nutkání, zatímco podpůrné skupiny mohou poskytnout neocenitelnou emocionální a sociální podporu. Sexuální závislost je složitá porucha a může být nesmírně obtížné ji překonat. Se správnou léčbou a podporou se však jedinci mohou naučit zvládat své sexuální chování a navázat zdravější a plnohodnotnější vztahy. Pokud vy nebo někdo z vašich známých bojuje se sexuální závislostí, je důležité co nejdříve vyhledat pomoc.

Jak často je normální mít sex

Sex je důležitou součástí každého vztahu a může přispět k jeho sblížení. Mnoho párů si však klade otázku, jak často by měly mít sex. Odpověď na tuto otázku není tak jednoduchá, jak si možná myslíte. Každý člověk je jiný a to, co vyhovuje jednomu páru, nemusí vyhovovat druhému. Frekvence sexu, která je pro každý pár vhodná, závisí na mnoha faktorech, jako je jejich věk, fáze vztahu, individuální sexuální touha a emocionální potřeby.

Pro některé páry je sex několikrát týdně normou. Pokud pár žije v dlouhodobém, oddaném vztahu, může jim vyhovovat pravidelnější sex. Pokud je však pár ve vztahu nový nebo zkoumá nový typ sexu, může chtít omezit frekvenci na jednou nebo dvakrát týdně, aby byl zážitek příjemný pro oba partnery.

Neexistují žádná pevná pravidla, pokud jde o to, jak často by páry měly mít sex. Je důležité promluvit si s partnerem a najít frekvenci, která bude vyhovovat oběma. Je také důležité si uvědomit, že jsou chvíle, kdy sex nemusí být vhodný nebo bezpečný. Například pokud se partneři cítí nemocní, ve stresu nebo úzkostní, může být nejlepší zdržet se sexu, dokud se oba nebudou cítit lépe.

Jedním z faktorů, které je třeba zvážit, je věk páru. Obecně platí, že páry ve věku 20 let mají tendenci mít více sexu než páry ve věku 40 let a více. Je to proto, že mladší páry mají často vyšší sexuální apetit a více energie na sex. Důležitá je také fáze vztahu. Obecně platí, že páry v raných fázích vztahu mají tendenci mít častější sex než páry v pozdějších fázích. Je to proto, že páry v počátečních fázích vztahu mohou mít větší chuť zkoumat své sexuální touhy.

Svou roli může hrát také individuální sexuální touha. Některé páry mohou zjistit, že mají rozdílné sexuální choutky a že je třeba podle toho upravit frekvenci sexu. Pokud má jeden z partnerů vyšší sexuální apetit, může být schopen uspokojit své potřeby častějším sexem. Pokud mají oba partneři podobný sexuální pud, mohou být schopni najít vzájemně uspokojivou rovnováhu. Partneři se nemusí bát ani sexu v těhotenství, naopak je může sblížit.

Každý vztah je jedinečný a to, co funguje jednomu páru, nemusí vyhovovat druhému. Důležitější než čísla je naslouchat si navzájem, vnímat své potřeby a potřeby partnera a hledat rovnováhu, která posiluje důvěru, blízkost a vzájemnou spokojenost. Sex by měl být projevem lásky, způsobem, jak sdílet intimitu, a příležitostí k posílení citového spojení, a právě otevřená komunikace o tom, co každému z vás vyhovuje, je klíčem k tomu, aby byl vztah naplněný a harmonický.